Učební materíály ke kurzu Instruktor turistických jízdáren I.
Historie a vývoj jezdeckého sportu ve světě
Nejstarší záznamy o využití koně člověkem pocházejí ze 14 stol. př.n.l. . Dochovaly se na hliněných destičkách (chetity) , do kterých byla vypsána „příručka“ obsahující návod k tréninku , ošetřování i krmení koní. V této době byli ,v oblasti severně od Černého a Kaspického moře a později i jinde v Evropě a Asii, koně používáni pro tah válečných vozů, ale také pro závody. Tento záznam byl objeven Čechem B.Hrozným. V r. 408 př.n.l. se ve starém Řecku konaly první olympijské závody vozů, které byly oblíbeny také v Římě. V r. 350 př.n.l. – vydal řecký vojevůdce a filosof Xenofón knihu „O jezdeckém umění“, které bylo znovuobjeveno v období renesance a sloužilo jako základ pro další zdokonalování jezdeckého umění.Již Xenofón zde popisuje vznešené chody jako „passage“ a „piaffa“ a užíval též „levádu“. Prosazoval pružný a nezávislý sed, nezapomínal na ježdění v terénu, důležité pro přípravu koní pro slavnosti ,hony,ale i válku.Nezmiňuje se ale o remontním výcviku koní.Figury „školy nad zemí“ byly předváděny také v římském nebo byzantském cirku. Ve 2. – 10. stol. n.l. se hlavně Čína zasloužila o významné pokroky ve výstroji. Docházelo ke zdokonalování postrojů a typů vozů. Byla známa sedla, třmeny a podkovy. Ve středověku ale k rozvoji jezdeckého umění příliš nedochází. Částečně přežívá jen v egyptské Alexandrii a později ve Východořímské říši.Lehčí typy koní jsou využívány převážně jen jako dopravní prostředek a nosiči břemen (popř. při honech).Výcvik a trénink koní se přizpůsoboval potřebám v boji, ve kterém byli využíváni hlavně těžcí hřebci.Koně byli jistě trénováni, neboť museli být ovládáni jednou rukou, používaly se cviky jako např. vzpínání, výskoky a kopání, které se mohou považovat za „školu nad zemí“.Ve 12.stol. byli koně v bojích vybaveni brněním (v této době se používalo hl.dřevců a mečů). Později se přecházelo k lehčím zbraním a tak se dle toho měnilo i vybavení koní. Koncem 15.stol. se opět začíná objevovat snaha o zušlechtění koní pro pravé klasické jezdecké umění, ti neslouží již jen v bojích ,ale zejména v období renesance byli také ozdobou průvodů šlechty(zejména v 15. a 16.stol.).Klasické jezdecké umění se začíná opět rozvíjet,dochází k zjemňování a učí se i prvky „školy nad zemí“.Učení převážně italských Mistrů se postupně šíří do celého tehdy kulturního světa. Neapol byla střediskem renesance(dokonce zde byla založena již v r.1134 jezdecká akademie).Vr.1532 zde Frederico Grisone otevřel novou,nejslavnější školu na světě(pro šlechtu). Po Xenofónovi byl prvním z klasických Mistrů a v r.1550 vyšla jeho kniha „Pravidla jezdectví“(Gli ordiny di cavalcare) . Neapolská škola byla představována pozdějšími Mistry, jako Grisoneho žák Giovanni Pignatelli a dále Robichon de la Guérniere (přelom17. a 18.stol.). Vr. 1572 byla ve Vídni založena „Španělská jezdecká škola“ (určena k výuce mladých šlechticů). Původně se zde užívali koně dovezení ze Španělska- odtud její název. R.1580 založil arcivévoda Karel II. V Lipici hřebčín a potomci 5 hlavních liníí „lipicánů“ se začali do Vídně dovážet. Ve Francii je tzv. „francouzská škola“ v Saumuru představována především Cadre Noir =Černé kádry.(Využívají se zde koně plnokrevní a angloarabští . Používá se zde i dramatický „španělský kroků a „pas décole“, který je výsadou velitele Černých kádrů) V 17.stol. existovalo 7 prvků „školy nad zemí“. (Dnes se ve „Španělské škole“ předvádí zejména 3- levady, kurbety, kaprioly / Černými kádry předváděné cviky se v detailech liší a zahrnují také – croupade). Začátkem 17.stol. se tedy posouvá italská škola na západ – do Francie. Zastánci tohoto umění byli především Salamon de la Broue(vrchní stájník Henryho IV.), který vydal dílo „Cavalerie Francaise, 1593 a Antoine de Pluvinel( učitel budoucího Ludvíka XIII.) - vydal „Manege Royal“, byl nejlepším jezdcem své doby, snažil se o citlivý přístup ke koni a učil též „školu nad zemí“ (krupády, balotády kaprioly a kurbety).Je zakladatelem práce mezi piláry. V té době bylo ale obecně ještě užíváno hrubých metod (hrubá udidla, bič s bodáky), nejsou užívány např.pomůcky holení (sedla toto neumožňovala-nohy trčely směrem vpřed). Byl opomíjen výcvik koně v základních chodech a jezdecké umění se stávalo „umělým“ ,téměř nebylo možné vyjet s takto cvičenými koňmi na vyjížďku do přírody. Mladí koně velmi často násilnou drezúrou utrpěli psychické i fyzické škody. Metod Pluvinela v 18.stol. částečně využil např. Angličan vévoda z Newcastlu, který se ale již snažil o citlivější přístup. Používal jen jednu piláru , kůň okolo ní pracoval na kruhu, což dalo základ uvolňovacím lekcím pro koně.Jeho dílo později ovlivnilo Francouze Francoa Robichon de la Guériniére (vedoucí stáje Ludvíka XIV.) a ten již navrhl nový typ sedel, díky němuž lze využívat pomůcek sedu a holení. Za základ každé práce pokládá klus, práci na kruhu pro uvolnění a využívá již průvlečky a obnosek. Rozvinul nauku o „dovnitř plec“ a jako první vytvořil jezdeckou školu chápající souvislosti. R.1733 vydal dílo „Ecole de cavalerie“, které dodnes dává základ Vídeňské škole. Koncem 18.stol. a v 19.stol. se rozvíjí nový směr. Je brán zřetel na praktické ježdění vojáků - i v terénu.Začíná být žádán kůň všestranný – ovladatelný,vytrvalý , rychlý. Vzniká „kampanní jezdění“ = školní jízda.Ve Francii v době revoluce a při následujících válkách jezdecké umění utrpělo dosti vážné škody . Po ukončení války se na jedné straně lpělo na vnější formě „akademického učení“, ale na druhé se také pouze jezdilo po polích a lesích bez jakéhokoliv učebního základu. Vídeňská škola ale až na krátká válečná přerušení stále podporovala klasické umění a výchovu budoucích jezdců. V Německu je rozvoji více přáno a prvním klasikem této doby se stává Ludwig Hünesdorf, který na přelomu 18. a 19.stol., v době,kdy ve Francii ztroskotává po revoluci Guérniérovo učení , na něj navazuje.Připravuje všestranné koně a stává se vzorem pro nové mistry 19.stol. Vydal knihu „Návod k přirozenému způsobu výcviku koní“(1791). Nové poznatky a zásadní změny se začínají projevovat zejména v dostizích a ve skokovém ježdění.Dostihy,především překážkové, byly v 19.stol ovlivněny generálem von Rozenbergem.Mění se dostihový sed , z dosud používaného vzpřímeného se přechází k odlehčenému a hranice prolamují především američtí jockeyové. Velký převrat ve sportovním ježdění a překonávání překážek způsobil koncem 19.stol. italský poručík Frederico Caprilli , který došel k závěru, že koně nesmí ve cvalu před i po skoku nic rušit, prosazoval ježdění na kratších třmenech a předklonu, což je považováno za počátky „lehkého sedu“. Vydal knihu „Equitatione naturale“. (pro zajímavost-kpt.Rudolf Popler absolvoval jezdecké učiliště v Pinerolu, kde byl Caprilli učitelem) Skokové soutěže jako takové se ale zprvu nejezdily, za jejich počátky lze v podstatě považovat lovecké zkoušky. První záznam o organizované soutěži ve skoku je z r.1865, kdy se v Dublinu konala soutěž ve skákání do výšky i dálky. O rok později byla skoková soutěž „concours hippique“ zařazena do programu na Pařížské výstavě a šlo o jakýsi přespolní závod. V r.1900 byly skokové soutěže zařazeny do programu OH v Paříži. Jednalo se o skákání na čas (vyhrál Belgičan Haegeman), skok daleký(jeho krajan Langendonk) a skok vysoký (vyhrál Francouz Gardiéres výkonem 184 cm). Skákání ,jak ho známe dnes ,bylo ale poprvé na OH předvedeno až r.1924. Samozřejmě se ale projevovala potřeba sjednotit posuzování výkonů a tak se na popud tehdejšího prezidenta Mezinárodního olympijského výboru Piere de Coubertina sešli světoví odborníci, kteří vypracovali souhrnná pravidla. V květnu 1912 vznikla Mezinárodní jezdecká federace (Fédération Equestre International) = FEI,byly vypracovány stanovy (podepsány zakládajícími 8 národy – Francie,Belgie,Dánsko,USA,Itálie,Japonsko, Norsko a Švédsko).Po 10 letech již FEI měla 23 národů a v r.1930 bylo do FEI přijato i Československo. Jezdectví bylo mezi olympijské sporty zařazeno v r.1912(Stockholm) a od té doby prodělal jezdecký sport veliký rozmach , hlavně ve zvyšování požadavků na sportovní výkony. Moderním drezurním soutěžím předcházely v 19. stol. zkoušky koní evropských vojenských škol a do programu OH byly poprvé zahrnuty jako soutěže jednotlivců v r.1912 (soutěže družstev se na OH jezdí až od r.1928-Amsterodam). Prvky ,jako passage a piaffe, se na OH objevily poprvé v roce1932 v Los Angeles a cvalové piruety v roce 1936 v Berlíně. Prvky klasické „školy nad zemí“ se v drezurních soutěžích neuplatňují. Všestrannost (military) se jako disciplína rozvíjela z vojenských zkoušek vytrvalosti,rychlosti a poslušnosti armádních koní. První soutěží tohoto typu byl r. 1902 „Championat du Cheval d´Armes“ v Paříži a tato soutěž obsahovala drezurní část,steeplechase , 30-ti mílový závod po silnicích a stezkách a skokovou zkoušku. Do programu OH byla zařazena r.1912(Stockholm), ale byla určena pouze pro důstojníky. Civilisté se této soutěže účastnili až po 2.světové válce. Spřežení je disciplínou, která má v historii velmi dávné kořeny.Závody spřežení byly oblíbeny již ve starém Řecku a Římě. Vývoj byl v pradávnu z vysoké míry ovlivněn v Číně, kde vznikaly již před naším letopočtem nové a vylepšené typy vozů,koně byli zapřaháni i do tandemu, existoval již náhřbetník a podocasník, ale jedním z největších vynálezů byl chomout, který se rozšířil v Evropě již v 8.a 9.stol.V Evropě velmi ovlivnili vývoj postrojů i vozů Maďaři, kteří vytvořili již koncem 15.stol. prototyp cestovního kočáru, jež měl přední kola o hodně menší než zadní a to usnadňovalo otáčení, kočáry byly stabilnější a měly vylepšené pérování. Od 17.stol. , ale hlavně v 19.stol. se s velkou oblibou pořádaly soutěže vozů, při kterých byly uzavírány i dosti vysoké sázky. Tato vášeň v sázení a soupeření vedla dokonce r.1871 k vytvoření klubu vozatajů (Coaching Club- pod vedením vévody z Beaufortu). První moderní soutěže se objevují koncem19.stol.Po 2.světové válce byly organizovány přehlídky a vozatajské soutěže, které měly v Evropě vysokou úroveň. O rozšíření tohoto sportu se zasloužil zejména princ Philip, který jako prezident FEI sledoval r.1968 vozatajský míting v Aachenu a na jeho podnět se v roce 1970 konala první mezinárodní soutěž spřežení. Vytrvalostní závody se jezdily již koncem 19.stol. a začátkem 20.stol. jako vojenské jezdecké zkoušky, především v Německu a Rakousko-Uhersku. Často se ale stávalo, že kůň byl uštván k smrti, a proto v r. 1903 organizátoři závodu Paříž-Deauville stanovili určitá omezení rychlosti.Skutečnými zakladateli tohoto sportu jsou ale Američané, kde se od r.1936 jezdí objevná „Vermontská stomílová“ (třídenní jízda, velmi přísná pravidla). Od r.1955 se zde jezdí asi nejtvrdší vytrvalostní zkouška „Trevis Cup Ride“ . V Británii se pořádaly vytrvalostní jízdy mezi válkami a iniciátorem byla Společnost pro chov arabů.Také se zde jezdí stomílový závod „Summer Solstice Ride“. V Austrálii se jezdí jejich ekvivalent „Tom Quility Ride“. Počátky voltiže se řadí také do období, kdy se v armádě prováděly zkoušky jak všestrannosti , tak ale i zručnosti jezdce, který musel umět naskočit na klusajícího či cválajícího koně a ovládat ho pouze sedem(aby mohl za jízdy střílet a nabíjet pušku). Westernové ježdění, tedy i reinig,, má své kořeny v Americe,kam byli koně dovezeni v 16.stol. španělskými konkistadory, a odvíjí se od praktických potřeb práce dobytkářů na farmách. Toto jezdecké odvětví se nejvíce přibližuje klasické drezúře. Kovbojové 19.stol. potřebovali jistě koně obratné a zároveň klidné, s chutí do práce, kteří byli ovladatelní pouze jednou rukou a s tímto účelem byli také chováni a trénováni. Opomenout také nejde dostihový sport, který má své moderní počátky již během 17. a 18.stol. a souvisí se vznikem anglického plnokrevníka v Británii . Dostihy se tradičně konaly pod královskou patronací a tím si získaly přízvisko „Sport králů“. Vr. 1711 bylo ,za účasti královny Anny ,založeno Karlem II. závodiště v Ascotu.V r.1752 byl založen Jockey Club. V roce 1791 vyšel Úvod k plemenné knize a 1808 první díl Plemenné knihy. Angličané propracovali důkladně Dostihový řád a systém kategorií. Anglický systém postupně převzala většina zemí na světě.
Jezdectví v Československu a ČR
Nejstarší jezdecké spolky u nás vznikaly koncem 19.stol.. Patří sem spolky „Záporož“ v Litovli, „Jízdní tělocvičná jednota Přemysl“ v Opavě (od.září 1888)- která vznikla po čtyřletém působení „Sokola Opavského“, dále „Horymír“ v Olomouci, „Jízdní jednota“ v Neškaredicích u Kutné Hory a další.
Tyto jednoty ale ještě neměly svou činnost podloženou metodikou a sportovní náplní. Plnily spíše dekorativní účel při vystoupeních na různých slavnostech. Počátky jezdeckého sportu u nás tedy datujeme až od dubna 1891 – kdy byl založen „jezdecký odbor Sokola pražského“ a začíná sportovní činnost založená na tréninku s metodickým základem. Byla vydána odborná kniha „O jízdě koňmo“ (1893),která obsahovala teorii a hlavně základ českého jezdeckého názvosloví.Postupně začaly vznikat i další jednoty, které se zúčastňovaly všesokolských sletů.Velký vliv na formování českého jezdectví měl vznik „Vojenského jezdeckého učiliště“ v Hodoníně (1920) , ale to bylo r 1925 přemístěno do Pardubic, kde vzniklo „Čs.jezdecké učiliště“, ze kterého pocházela velká část naší tehdejší reprezentace (ve světě i na OH).V r.1921 byla v Hodoníně založena „Čs. jezdecká společnost“, která pořádala již i mezinárodní jezdecké závody a v r.1927 byla přijata do Mezinárodní jezdecké federace- FEI. V r.1929 z ní vznikl „Čs.jezdecký svaz“ (sdružoval 22 klubů a společností) . Dvacátá a třicátá léta byla ,co se týče naší mezinárodní reprezentace, velmi úspěšná. Reprezentovali nás hlavně armádní jezdci, kteří se zúčastnili zahraničních závodů dokonce i v Americe(New York, Chicago,Toronto) – ve skocích to byli Popler, Ventura, Statečný , Býček, Čočka a v drezúře Pitlík, Pechman, Jandl, Schoninger . Naši jezdci se zúčastnili OH v letech 1924 (Paříž), 1928 (Amsterodam) a 1936 (Berlín).Z toho nejúspěšnější jsme byli na OH 1928, kde zvítězil kapitán Ventura ( s koněm Eliot) ve skocích a drezurní tým zde obsadil 5.místo.Na OH 1924 skončil jezdec Thiele v drezúře na 5.místěa na OH 1936 skončilo naše družstvo ve všestrannosti na 5.místě.
Po okupaci v r.1939 byl „Čs.jezdecký svaz“ rozpuštěn a obnoven až po osvobození v r.1945.
Po skončení 2.světové války došlo k oživení jezdeckého sportu a v r.1949 se uskutečnilo první jezdecké mistrovství v Karlových Varech.Rozvoj našeho jezdectví však velmi zasáhlo rozpuštění armádních jezdeckých jednotek a zrušení armádních výcvikových středisek. Nepodařilo se vybudovat školu, která by jezdcům poskytovala kvalitní přípravu. Jezdectví bylo naopak cíleně potlačováno , s tím souvisela ztráta kontaktu s moderním jezdeckým vývojem ve světě a to se negativně podepsalo na rozvoji jezdectví u nás. Tato izolace velmi ovlivnila schopnost našich jezdců konkurovat na nejvyšší světové úrovni(a to až do 90.let).
V letech 1945 – 1960 se naši jezdci zúčastnili pouze 13 mezinárodních závodů a na OH startovali naši dva jezdci naposledy v roce 1960.
· V poválečném období patřil v drezúře ke světové špičce plk.Jan Pitlík(jeho kariéru však ukončila komunistická perzekuce- zákaz startů v zahraničí a odebrání koní).
Na významných drezurních kláních, jako jsou OH, CHIO Aachen a další, reprezentoval Československo ing.František Šembera (s koněm Ivo).
V 50.letech patří mezi drezurní osobnosti Marie Křičková-Kopecká,Jiří Stříbrný , plk.František Lechner.Od 60.let patřili mezi čs.drezurní špičky předevím Ing.František Lamich(13x mistr republiky), Ing.František Janda(několikanásobný mistr republiky),Dominik Pružinský,Zuzana Pecháčková(18x mistryně republiky), František Honč , Zdeněk Beneš(15x mistr republiky), Slávek Madrý,Erich Režnar, Vlasta Kadlecová(22x mistryně republiky),J.Holcbecher, V.Čmolík a další.
· Skokové ježdění zaznamenalo rozmach v 60.letech. Mezi nejúspěšnější jezdce té doby patřili zejména MVDr.Juraj Hanulay (během své třicetileté kariéry se zúčastnil významných světových soutěží- jako např.mistrovství světa při CHIO Aachen a byl oporou československé reprezentace), Jiří Pecháček( již jako devatenáctiletý byl v reprezentaci,absolvoval dvě ME a jedno MS) a Ing.Andrej Glatz (v reprezentaci byl od r.1966, startoval na ME).
· Ve všestranné způsobilosti patřili od 50.let mezi osobnosti např. Ladislav Myslík a František Hrúzik(ten nás reprezentoval na OH 1960 v Římě)a později Oldřich Raisner, Erich Režnar,Ing.Jiří David, Kamil Kuchovský, Pavel Mack a další.
· Spřežení patří k našim dlouhodobě úspěšným disciplínám.
V 60.letech patřil mezi mistry tohoto odvětví Josef Bělohoubek, který v r.1968 na CHIOAachen dvakrát zvítězil (v drezurní zkoušce dvojspřeží a překážkové jízdě čtyřspřeží-
vždy kladrubské) . Další osobností tohoto období byl Josef Nims.
V 70.letech (1972) se čs.ekipa zúčastnila ME v Budapešti , kde kladrubští jezdci Václav
Kurka a Jiří Kocman obsadili 5.a 8.místo. Na MS čtyřspřeží v Kecskemétu (1978) se
naši reprezentanti,J.Kocman, Jaroslav Šebek a Josef Dymeš, umístili na 4.místě
v soutěži družstev.
Na MS v Apeldoornu (1981) nás reprezentoval Josef Dymeš, na MS v Szilvásváradu (1984) nás zastupovalo 5 čtyřspřeží a naše družstvo obsadilo 7.místo, na MS v Ascotu(1986)se účastnili J.Kocman a J.Dymeš, na MS v Apeldoornu (1988) Kocman, Dymeš,
kteří se v roce 1990 zúčastnili prvních světových jezdeckých her ve Stockholmu.
· Voltiž spolu se zrušením vojenské jízdy v čs.armádě roku 1964 prakticky přestala existovat a byla vzkříšena až o 14 let později ing.Čulenem (vypracoval metodiku lonžování voltižních koní a přesně popsal jednotlivé cviky i způsob tréninku).Přesto ale v 70.letech voltiž nepatřila mezi rozvinuté odvětví.
První celostátní mistrovství republiky se konalo až roku 1982 v Nitře a v 80.letech také došlo ke zlomu ve vývoji voltiže u nás. V roce 1985 se poprvé uskutečnily všechny voltižní soutěže podle mezinárodních pravidel (FEI).V 80.letech patřil mezi nejúspěšnější Pavel Pospíšil (reprezentoval na Světovém poháru
Volting Tropy, na MS 1994 v Holandsku skončil 6.) a ve skupinách TJ Slovan Frenštát p/R.V 90.letech patří mezi nejlepší voltižéry TJ Voltiž Tlumačov ( na ME v Aachenu 1998 4.místo)· Jednu z prvních vytrvalostních jízd organizoval JK v Košicích roku 1928 (140 km).
V dalších letech šlo spíše o individuelní dálkové jízdy ( 1934 Šimáček a Taraba – 700 km,
Košice-Praha za 19 dní/1938 Taraba- 1100 km,ze Slovenska do Lán za 19 dní/ E.Meissner-114 km, Praha-Domažlice za 14 hodin/1967 M.Hozová – 600 km,Cheb-Aachen za 15 dní/ 1968 A.Starosta a J.Sídek – po kopytě do Holandska a odtud lodí na OH v Mexiku/ 1987 J.Kolibík obešel čs.hranice za 70 dní ).
Od roku 1983 jsou vytrvalostní jízdy zařazeny k disciplínám FEI.Roku 1984 se konalo první ME a roku 1991 se staly součástí Světových jezdeckých her.
· Kořeny westernového ježdění u nás sahají k začátku 80.let 20.století(nejdříve pokusy o přenesení „Divokého Západu“, později snaha o napodobení některých westernových disciplín a rodea).
Dnes soutěže organizované dle českého Western Riding Clubu
a v případě reiningu dle pravidel ČJF.
Reiningová asociace ČR(CZRHA) je členem ČJF od roku 2001. Mezinárodní úspěchy zaznamenali v roce 2002 na ME v reiningu plemene AQH - Ika Machalíková a Ivan Černoch, kde se oba dostali do fináleOd 90.let dochází opět k zásadnějšímu rozvoji jezdectví. Nejvýznamnějším úspěchem tohoto období bylo vítězství Dušana Tovarňáka ve Středoevropské lize Volvo World Cup v sezóně 1992-1993a účast Jiřího Pecháčka na OH v Barceloně v r. 1992.
Po rozdělení Československa v r.1993 došlo samozřejmě k určitým transformacím, ale i přes určité potíže dochází k rozvoji jezdectví v ČR.
V současnosti jsou již téměř neomezené možnosti účastnit se mezinárodních závodů a to nabízí jezdcům mnoho příležitostí k získávání nových zkušeností ve všech disciplínách.
Mezi nejvýznamnější úspěchy novodobé historie patří především :
- české voltižní skupiny se umístily na
MS 1996- 9.místo
na Světových hrách v Římě (1996) 8.místo
na ME 1999 – 6.místo
na Světových hrách ve Španělsku 2002 – 6.místo
v jednotlivcích – Petr Eim na Světových hrách 2002(Jerez) – 6.místo
a Jakub Dujíček (tamtéž) – 9.místo
- vítězství Aleše Opatrného na ME mladých jezdců ve skocích v roce 2000 v britském Hartpury.
- účast Šárky Charvátové na ME juniorů v r.2000 v drezúře, kde obsadila 21.místo
- účast Petra Doležala ve finále Světového poháru v Lipsku(2002).
- v roce2003 startovali Petr Doležal(jako vítěz Středoevropské ligy) a Aleš Opatrný ve finále Světového poháru v Las Vegas (umístěni - P.Doležal 10. a A.Opatrný 19.) .
- vítězství Ladislava Jirgaly s dvojspřežím ve Světovém poháru v r.2002.
v účast Jaroslava Hatly na OH 2004 v Athénách, kde se ve všestrannosti umístil na 22. místě Chody koně – mechanika pohybu :
Základní chody koně :
Při sledování nohosledu začínáme vždy s pánevními končetinami, neboť impuls pohybu vpřed vychází u koně ze zádě.
Krok : na tvrdém podkladu jsou slyšet 4 údery kopyt v pravidelných intervalech
- nohosled: zadní - stejnostranná přední - druhá zadní - stejnostranná přední
- má být pravidelný a čistý
- rychlost cca 110 m/min , asi 6 km/hod
- rozeznáváme : volný, střední, krátký, prodloužený
- nepravidelnosti/nečistoty chodu:
„mimochod“- obě laterální končetiny došlapují současně (slyšíme 2 údery)
„neúplný mimochod“- laterální končetiny nejdou současně, ale rychle po sobě
Klus : slyšíme 2 údery kopyt
- nohosled: současně diagonálně protilehlé nohy – diagonály se pravidelně střídají (mezi nimi fáze vznosu)
- má být pravidelný a výrazný a hodnotíme jej dle prostornosti,pružnosti,pravidelnosti, kmihu a kadence
- rychlost cca 220-240 m/min, asi 14 km/hod
- rozeznáváme:střední, krátký,prodloužený
- nepravidelnosti chodu:
„rozložený klus“- diagonální končetiny nedošlapují současně
„přehnaný klus“- nekoordinovaný pohyb se mění v třídobý
„nákrok“ – jedna z diagonál je více předsunována
Cval: skládá se z řady skoků,které se pravidelně opakují, slyšíme 3 údery
- mluvíme o cvalu vpravo nebo vlevo
- nohosled: vnější zadní – současně vnitřní zadní a vnější přední – vnitřní přední – poté fáze vznosu(všechny končetiny nad zemí)
- kůň může provést změnu cvalu ve fázi vznosu
- rychlost v krátkém cvalu cca 330-350 m/min , asi 20 km/hod
- rozeznáváme:střední, krátký, prodloužený
- nepravidelnosti chodu:
„křižování“- kůň cválá vpředu vpravo a vzadu vlevo(nebo naopak)
„rozložený cval“- příslušné diagonální končetiny nedošlapují současně( slyšíme 4 údery)
- „kontracval“- cval na vnější nohu (pokud není žádán- říkáme mu také „falešný cval“)
